Ilse Weberová

Ilse Weberová (1903 – 1944)

Ilse Herlingerová se narodila a většinu svého života prožila ve Vítkovicích u Ostravy. Tento kraj si podle vlastních slov zamilovala a nebýt tragických událostí, které stihly celou její rozvětvenou rodinu, jistě by rodné město neopustila.

U Ilse se již od mládí projevovaly umělecké sklony, zvláště hudební a literární. Skládala básně, psala příběhy, postupně se naučila hrát na několik hudebních nástrojů. Její velkou vášní byl také svět dětí.

Ve 20. letech se její tvůrčí duch uplatňuje v mnoha podobách: především vydává tři úspěšné knihy pohádek (na židovská témata) a stává se pravidelnou přispěvatelkou německé  sekce Československého rozhlasu, kam píše řadu rozhlasových her pro děti. Zároveň je činná v sociálním uměleckém životě: zakládá jakési volné sdružení umělecky orientovaných mladých lidí s názvem G.I.F.T. (“Geist, Intelligenz, Freundschaft, Treue” - “duch, inteligence, přátelství, věrnost”), kde probíhají vášnivé umělecké a čím dál více také politické debaty.

Ilse se provdala v roce 1930 za Williho Webera. Z manželství vzešli synové Hanuš (1931) a Tomáš (1934). Umělecké aktivity Ilse ustoupily rodinnému životu, přesto dále spolupracuje s Československým rozhlasem a sní o napsání velkého románu.
Román Ilse nikdy nestihla napsat, ze 30. let se však dochovala její korespondence s její dlouholetou švédskou přítelkyní Lilian von Löwenadler (vydána 2008), která se stala důležitým dokumentem doby. Zaznamenává jednak proměnu šťastného rodinného života v jeho trosky v průběhu jednoho desetiletí, jednak proměnu celé česko-německo-polské společnosti, v níž Weberovi žili - vzrůstající napětí a sílící iracionální antisemitismus Němců i Čechů. Na konci 30. let učiní Weberovi těžké rozhodnutí - posílají staršího syna jedním z “Wintonových vlaků” do Londýna. Hanuš tak zůstává v Británii a potom ve Švédsku, kde žije vychováván Gertrudou Löwenadler, matkou Lilian.

Zatím rodiče Hanuše v Protektorátu Čechy a Morava dělají co mohou, aby vycestovali také, nicméně dopadnou stejně jako tisíce dalších - všechny snahy vyznějí naprázdno. Koncem roku 1940 se situace na Ostravsku stává životu nebezpečnou a Weberovi jsou nuceni stěhovat se do Prahy, kde žijí ve velmi skromných poměrech až do února 1942, kdy jsou “evakuováni” transportem “W” do ghetta v Terezíně.
Ilse Weberová překonávala rány osudu statečně a našla smysl svého života v péči o děti. Už v Praze pracovala dobrovolně v “dětském útulku”, V Terezíně se pak vrhla vší silou do funkce dětské ošetřovatelky na marodce. S propašovanou kytarou zpívala s dětmi písně a nacvičovala celá divadelní představení. Podle dochovaných svědectví rozdávala radost a sílu, jak mohla. V ghettu však především znovu procitl Ilsin neobyčejný básnický talent - napsala (a někdy i zhudebnila) desítky básní a písní, niterně vystihujících terezínský život vězněných žen mužů i dětí. Básně a písně sdílela se spoluvězni, mnohé z nich se samovolně rozšířily po ghettu.
Ilse byla transportována se synem Tomášem 4. 10. 1944 do Osvětimi, odkud se nikdo z nich nevrátil. O její básnický odkaz se postaral manžel Willi, který po válce vyzvedl básně v Terezíně z úkrytu, kompletně byly vydány až ve 21. století.


Celé znění básně z úvodní strany:

Menáž na kasárenském dvoře

Po stovkách přivlekli se
bahnem a v nepohodě,
před kuchaři a kotli
teď stojí v dlouhé řadě.

Jsou tu i vetší starci,
nemocní, zhasínající,
vzdor, stud a také chtivost
teď mají na líci.

Jak žebráci drží misky,
ruce se chvějí chladem,
jsou souženi neustálým,
neztišitelným hladem.

Nahnilé brambory loví
z kalných, špinavých louží.
Tak staří jsou a slabí
a nikdo jim neposlouží.

Na vyprázdněné hrnce
se vrhnou jak draví ptáci,
pak hladoví jdou zpátky
do bídných ubikací.

(přeložila Zlata Kufnerová, 2008)