Eva Roubíčková (1921 - 2013)
Narodila se jako Eva Mändlová v rodině váženého učitele žateckého gymnázia. V převážně německy hovořícím Žatci nebyla rodina Mändlových výjimkou, od okolí je odlišovalo pouze židovské náboženství.
Eva prožila šťastné dětství, ve třicátých letech však začínalo přibývat antisemitských projevů, lidé byli více a více ovlivňováni rasistickou a nacionalistickou ideologií. Situace eskalovala v roce 1938 (před Mnichovskou dohodou) - urážky od spolužáků a učitelů na gymnáziu, pronásledování a bití na ulicích, házení kamenů do oken - to byla realita každodenního života v Žatci. Proto se Mändlovi odhodlávají k zoufalému kroku a stěhují se do Prahy, kde žijí tři roky v různých podnájmech, než jsou zařazeni do transportu do Terezína (Eva s maminkou 17. 12. 1941, transportní čísla N 68 a N 69, tatínek kvůli nemoci později, 10. 8. 1942, transportní číslo Ba 596).
V lednu 1941 si Eva začíná psát deník. Zaznamenává v něm nejprve strastiplný život židů v Praze, dále deportaci a potom bezmála tři a půl roku strávených v ghettu Terezín.
Deník poskytuje jedinečný vhled do poměrů v ghettu, zaznamenává nejen bídu obyvatel ghetta a jejich děs z transportů na “Východ”, jak byly neurčitě nazývány deportace do vyhlazovacích táborů, ale také mnoho detailů z “běžného” život v ghettu včetně rozšířené “protekce” a “korupce” mezi vězni samými.
Eva měla zpočátku štěstí, když získala práci v zemědělství ghetta. Se svou pracovní skupinou pěstovala zeleninu nebo chovala domácí zvířata. Chodila také krmit psa terezínským esesákům. To vše jí umožnilo žít si v ghettu relativně “nad poměry”. Pašovala z polí do ghetta zeleninu v takovém množství, že se jí dařilo zlepšit poměry na snesitelnou míru celé své rodině (maminka, tatínek a širší rodina čítající dalších asi 5 osob). Navíc se jí záhy přihodilo něco těžko uvěřitelného, něco, co jí přineslo další výhody, ale zároveň strach a ohrožení života. Na poli za ghettem ji oslovil “Árijec” (jak ho zpočátku nazývala) z blízkých Bohušovic nad Ohří. Karel Košvanec od té doby zásoboval Evu (a další vězně) velkým množstvím potravin, také cigaretami, tiskem apod.
V deníku Eva mnohokrát popisuje svou vděčnost Karlovi Košvancovi, jindy by byla raději, kdyby Karel s touto činností nadobro přestal. Nejen že ohrožoval život svůj a své rodiny, ale samozřejmě i všech Židů, s nimiž se dostal do styku - kontakty s “Árijci” z okolí byly trestány nejpřísnějšími tresty.
Tak byla Eva v říjnu 1942 opravdu chycena přičinlivým českým četníkem, vyslýchána a strávila několik týdnů ve vězení - očekávala s jistotou, že bude transportována na východ. Ke svému překvapení však zůstala a naopak musel odjet jeden z jejích nejbližších přátel, jehož v chvatu výslechu označila za původce části pašovaných potravin. Psychického šoku a pocitu viny se pak nemohla zbavit. Další traumatické zážitky přicházely postupně, jak ubíhaly dva roky života v přizpůsobení: strach z transportů, které tu a tam odvezly kamarádku, kamaráda, známého, příbuzného, každodenní stres ze shánění a distribuce potravy, oblečení, obuvi atd., občasné stěhování, strach z esesáků, z prozrazení skupiny stýkající se s Košvancem atd.
Konečnou ránu její psychice uštědřila poslední vlna transportů (tzv. likvidační), s nimiž na východ postupně odjela celá Evina rodina. Eva se pak hlásila dobrovolně, ale paradoxně zařazena nebyla... zůstala v Terezíně až do osvobození. Poslední půlrok zápisů je tak už jen stručným a povšechným záznamem okolního dění. Deník končí 5. května 1945 lakonicky: “Schluss, KONEC!”.
Po tomto “konci” nastalo pro Evu období temna. Vrátila se do Prahy a brzy pochopila, že strašlivé zprávy, které nosili z východu přeživší, jsou pravdivé - celá její rodina byla zavražděna, zůstala úplně sama. Sama se svými výčitkami - proč právě ona musela přežít...
Přece jen se však někdo vrátil, byl to její snoubenec Richard Roubíček, který v předvečer války uprchl do Británie (Eva měla přijet za ním, ale protože ještě nebyla plnoletá, Británie jí nevydala pracovní povolení), válku strávil v Británii jako voják československé zahraniční armády.
Oba mladí lidé uzavírají sňatek v září 1945, brzy na to se jim narodí dcera, posléze syn.
Karel Košvanec umírá v roce 1950 pravděpodobně v důsledku své statečnosti při pašování jídla do ghetta ve věku 49 let.
Také v komunistickém Československu musí Roubíčkovi snášet ústrky a nespravedlnosti, oba jsou Židé “nedělnického” původu, Richard člen nekomunistického zahraničního odboje… Přesto se oba šťastně dožívají převratu v roce 1989 a užívají si roky svobody.
V roce 1993 opustil tento svět Richard, v roce 2013 Eva.
Deník Evy Roubíčkové přeložili do češtiny v polovině 60. let sami manželé Roubíčkovi pro své děti. Oficiálně deník vychází až v roce 1998, a to anglicky v USA, následuje vydání německé (2007) a potom české (2009).
Je to jediný dochovaný deník přeživšího vězně, který pokrývá prakticky celé období existence ghetta (od jeho úplných počátků až do osvobození).
