Egon Redlich (1916 – 1944)
Egon Redlich, mladý dvacetiletý Olomoučan, se ve 30. letech 20. století připravoval na splnění svého snu - chtěl odejít z Československa a založit nový domov v Palestině. Cítil svoje “židovství” ne jako náboženství, ale jako národnost. Mezi československými občany židovského původu byly podobné “sionistické” názory v menšině (většina se "asimilovala" a cítila se být spíše Čechoslováky). Přesto mělo sionistické hnutí v celé Evropě v 1. polovině 20. století svou váhu, hlásily se k němu významné osobnosti (např. Albert Einstein) a do Palestiny směřovaly tisíce mladých lidí. Čím dál aktuálnějším se pak sionismus stal ve 30. letech po nástupu nacismu v Německu.
Gonda (jak mu říkali známí) byl činný v sionistickém hnutí, stal se členem tělovýchovného spolku Makabi Hacair - vynikal ve stolním tenisu a lyžování, především však psal články, přednášel, organizoval kulturní večery atd. Miloval umění, hudbu a zejména literaturu. V temném období po vzniku Protektorátu Čechy a Morava musel ukončit studia práv na Karlově univerzitě, pokračoval však dál ve svých aktivitách a stal se jednou z předních osobností sionistické organizace Hechaluc (byl členem kulturní komise) a také stanul v čele pražské školy pro vystěhovalectví židovské mládeže. Ještě na poslední chvíli, na podzim roku 1939, se mu daří zorganizovat spolu s dánskou charitativní organizací akci na záchranu 80 československých dětí, které díky tomu přežily v zahraničí.
Do Ghetta Terezín přijel z Prahy 4. prosince 1941 ve speciálním transportu pojmenovaném “Stab” spolu s dalšími předními židovskými osobnostmi, které následně zaujaly důležité funkce v rámci židovské samosprávy ghetta. Egon sám se stal vedoucím oddělení pro děti a mládež, které si stanovilo nelehký úkol vytvořit tisícům dětí od novorozeňat po adolescenty snesitelné podmínky k životu.
Od 1. ledna 1942 si začíná psát deník, jemuž svěřuje všechny své starosti a pozorování. Píše hebrejsky (stále doufá, že po válce bude žít v Izraeli) a vždy v sobotu česky. Deník je jedinečným záznamem pestré mozaiky životů, s nimiž se Egon seznamuje. Je to mozaika hrozivá, jen tu a tam do ní prosvítá světlo naděje. Egon načrtává každodenní realitu ghetta: opuštěné starce bez rodiny bloudící mezi vysokými domy ghetta, děti - sirotky žijící osamoceně v ghettu, vězení, bití vězňů, popravy, příjezdy zničených lidí, šíření nemocí, úmrtí na denním pořádku aj. Především však deník vydává svědectví o utrpení, které zažívalo celé ghetto, když byl vyhlášen transport na východ. Židovská samospráva musela podle nařízení táborové komandantury SS jmenovitě sestavovat tyto transporty. Egon cítí obrovskou tíhu odpovědnosti za tento strašlivý úkol a především za “reklamace” (vyřazení z transportu), které byly v moci této komise. Může Egon žádat o vyreklamování dětí? Nebo jejich vychovatelů? Někdo bude muset být zařazen místo nich…
Velká část zápisků v deníku zachycuje dilemata, kterým musí Egon čelit ve své funkci vedoucího oddělení pro děti a mládež: jak se postarat o tisíce různě starých dětí? Kam je umístit? Společně? Nebo oddělovat starší od mladších? Co s psychickými problémy dětí, když jim odjedou rodiče transportem, když jim někdo zemře v ghettu, když dennodenně zažívají strach a úzkosti? Jak se postavit ke krádežím (“šlojzu”) dětí? Atd. Atp. Postupně pod jeho rukama a rukama jeho nejbližších spolupracovníků (zejm. Fredyho Hirsche a Fritze Pragera) vznikl opravdu fungující orgán, který dokázal nemožné: nejen zajistit děti materiálně, ale především zachovat jim lidskou důstojnost. Děti se podařilo od léta 1942 soustřeďovat do speciálních domů, tzv. dětských domovů (“kinderheimů”). Na jejich jedinečnou atmosféru plnou přátelství, společné legrace, tvůrčího zápalu, ale také soucitu a vděku vzpomínají přeživší dosud - v přízračném světě ghetta byly pro ně oázami skutečného dětství.
Egon Redlich (jako mnozí jiní) se v ghettu oženil, jeho ženou se v září 1942 stala Gertruda Baecková, s níž žil v Praze už před svou deportací do Terezína. Ta mu také v březnu 1944 porodila syna Dana Petra. Mladí rodiče zahrnovali své dítě vroucí láskou, Egon začal psát zvláštní deník jen pro svého syna. Doufal, že se jim podaří přežít agónii konce války. Bohužel to se nestalo. Rodina se stala obětí poslední vlny transportů z Terezína do Osvětimi, odjela 23. října 1944…
Egonův deník byl objeven roku 1967 při úpravách půdy jednoho z řadových domů v Terezíně. Byl vydán roku 1995 pod názvem “Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem”.
