Ghetto Terezín

Součástí nacistických plánů na nové uspořádání Evropy bylo tzv. konečné řešení židovské otázky. Také na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava byli občané židovského původu pronásledováni a od listopadu 1941 postupně deportováni do města Terezín, kde pro ně nacisté zřídili tzv. ghetto – koncentrační tábor pro Židy. Zde měli být soustředěni do doby, než budou místa vyhlazovaní na Východě připravena k jejich konečné likvidaci.

Terezínskému ghettu velela nacistická komandantura, která dávala rozkazy tzv. židovské samosprávě. Ta se starala o zajišťování vnitřního chodu tábora. Strážní službu vykonávali protektorátní četníci, kteří z velké většiny sympatizovali s uvězněnými, snažili se jim pomáhat a udržovat kontakty s vnějším světem.

V ghettu platily všemožné zákazy a nařízení. Kulturní život byl však po určité době povolen, neboť měl posloužit jako jeden z nástrojů k zastření pravdy o osudu, který byl Židům předurčen. Pro vězně mělo umění ve všech formách veliký význam, neboť jim pomáhalo překonávat deprese a strach z neznámé budoucnosti, jakož i uchovávat jejich osobní integritu.

V ghettu byly vězněny i tisíce dětí a snahou židovské samosprávy a dospělých vězňů obecně bylo jim jejich úděl pokud možno ulehčit. Přes zákaz nacistů probíhalo tajné vyučování a pedagogové i vychovatelé se dětem věnovali s nesmírnou obětavostí.

Vězňům sloužila k ubytování nejprve kasárna a po vystěhování terezínských obyvatel v polovině roku 1942 i civilní domy. Při obrovském přeplnění tábora však často obývali i půdy, sklepy a kasematy ve valech. Do Terezína proudily tisícové transporty Židů nejen z protektorátu, ale i z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska a koncem války i ze Slovenska a Maďarska.

Za necelé čtyři roky prošlo terezínským ghettem více než 140 000 židovských vězňů – mužů, žen i dětí. V posledních dnech války k nim přibylo ještě více než 15 tisíc vězňů, kteří dorazili do Terezína s tzv. evakuačními transporty z koncentračních táborů vyklízených před postupující frontou. Mezi nimi byli i vězni nežidovští. Od vzniku ghetta až do osvobození v Terezíně zemřelo na 35 000 vězňů v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek.

Do ghetta transporty přijížděly, ale také z něj odjížděly do míst vyhlazování a otrocké práce. Od října 1942 směřovaly téměř všechny do Osvětimi – Březinky (Auschwitz – Birkenau), nejstrašnějšího koncentračního a vyhlazovacího tábora. Z terezínského ghetta bylo vypraveno celkem 63 transportů, jimiž odešlo více než 87 000 osob. Z nich se dočkalo osvobození jen necelých 3 800 lidí. Mezi těmito deportovanými byli i nejmladší vězni. Na 7500 jich zahynulo, osvobození se dočkalo jen 245. Přímo v ghettu pak zahynulo dalších 400 dětí. O životě nejmladších obětí vypovídají verše, deníky, ilegálně vydávané časopisy a tisíce kreseb – většinou to jediné, co po nich zůstalo.