„Každý musel dát Židovi facku. Pokud dal velkou, dostal od Jöckela cigaretu, když malou, dostal ji sám od Jöckela zpátky…Nakonec si museli Židé stoupnout do dvou řad proti sobě a fackovat se navzájem.“
- František Tuček, Vzpomínka č. 144 -

Starý web naleznete do konce roku 2017 na adrese http://archive.pamatnik-terezin.cz/

Vítejte na webových stránkách Památníku Terezín

]

Kalendář akcí

P

Památník Terezín a jeho projekty

Stálé expozice Malá pevnost

Fungovala v letech 1940–1945 jako věznice pražského gestapa. Roku 1994 byla v Malé pevnosti otevřena nová stálá expozice o historii policejní věznice. Podává svědectví o perzekuci českého národa za nacistického režimu v 2. světové válce a zaznamenává osudy českých vězňů zavlečených do jiných koncentračních táborů na území nacistické německé říše. Podrobnější informace k historii najdete v sekci "historický přehled".

Stálé expozice:

  • Malá pevnost 1940–1945
  • Expozice výtvarného umění Památníku Terezín "Umění proti fašizmu a válce"
  • Terezín 1780–1939
  • Vězeňská prádelna
  • Koncentrační tábor Litoměřice 1944–1945
  • Milada Horáková 1901-1950
  • Vykonavatelé zločinů. Represivní aparát SS v Terezíně a Litoměřicích, 1940 - 1945.
  • Kamila Ženatá: Oplakávání
  • Internační tábor pro Němce. Malá pevnost 1945–1948

Krátkodobé výstavy instalované ve výstavních prostorách Malé pevnosti, návštěva kina s dokumentárními filmy, obchod s možností nákupu brožur, knih, CD, DVD a suvenýrů.

 

Stálé expozice Muzeum ghetta

Při příležitosti 50. výročí zahájení deportací Židů z Protektorátu Čechy a Morava byla na podzim roku 1991 v budově bývalé městské školy v Terezíně otevřena první stálá expozice o dějinách terezínského ghetta. Po více než čtyřiceti letech tak bylo završeno úsilí o důstojné připomenutí památky obětí ghetta a výklad jeho historie, o něž usilovali nejen pracovníci Památníku Terezín spolu s bývalými vězni, ale i další představitelé naší veřejnosti. V roce 2001 byla otevřena nově koncipovaná stálá expozice tohoto muzea nazvaná „Terezín v 'konečném řešení židovské otázky'1941 – 1945“. Vedle této dokumentární výstavy, která představuje těžiště muzea, zde nalezneme také Pamětní síň dětí z terezínského ghetta, věnovanou jeho nejmladším obětem, výběr ze světoznámých kreseb dětí z ghetta, model ghetta s elektronickým vyznačením tematických celků a příslušnými informacemi pro návštěvníky, studovnu a kino, kde jsou promítány dokumentární filmy.

Podrobnější informace k historii najdete v sekci "historický přehled".

Stálá expozice:

  • Terezín v "konečném řešení židovské otázky" 1941–1945

Krátkodobé výstavy, návštěva kina s dokumentárními filmy, obchod s možností nákupu brožur, knih, CD, DVD a suvenýrů.

Stálé expozice Magdeburská kasárna

Dne 24. listopadu 1941 bylo v Terezíně zřízeno tzv. ghetto, koncentrační tábor pro židovské vězně z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, později i z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska, Slovenska a Maďarska. Magdeburská kasárna, jak se po okupaci českých zemí nazývala bývalá kasárna Jana Jiskry z Brandýsa, v něm měla zvláštní význam. Byly v nich umístěny kanceláře různých oddělení tzv. židovské samosprávy ghetta, jakož i byty některých vedoucích funkcionářů ghetta. Kasárna byla ale i místem významných kulturních akcí, bohoslužeb, přednášek a shromáždění. Tyto skutečnosti stály u zrodu záměru rekonstruovat tento objekt a využít jej pro muzejní a vzdělávací činnost. Za hlavní těžiště činnosti muzejní části objektu bylo přitom určeno přiblížení kulturního života vězňů, jehož charakter byl v minulosti nezřídka zkreslován.

Transporty, které v letech 1941–1945 přijížděly do Terezína, přivážely mnoho čelných osobností z různých oblastí kultury. Současně mezi vězněnými existoval veliký hlad po kultuře. To přispělo k rozvinutí široké škály kulturních aktivit, svou koncentrací i uměleckou úrovní nesrovnatelných s kterýmkoliv místem v tehdejší Evropě zmítané válkou. Nad všemi vězni byl totiž již předem vynesen rozsudek smrti, a  proto byla aktérům i organizátorům kulturních pořadů poskytnuta relativní volnost.

Příprava kulturních akcí byla úkolem židovské samosprávy, jež zajišťovala koncerty, divadelní představení, bohatou přednáškovou činnost a další aktivity. Kulturní život se odehrával, stejně jako veškerý život v ghettu, ve stínu trvalé hrozby transportů, které znovu a znovu odvážely jak protagonisty, tak diváky kulturních akcí do míst hromadného vyhlazování, či na otrockou práci.

Konce války se dožili jen nemnozí z účastníků a pamětníků kulturních aktivit v ghettu. Ti pak pomáhali uchovat odkaz kultury v terezínském ghettu jako svědectví o duchovním odporu těch, kteří byli oběťmi genocidy. Fascinující historie této jedinečné kapitoly v dějinách evropské kultury je poselstvím, které neobyčejně silně promlouvá i k dnešním lidem.

Celé první patro objektu je vyhrazeno stálým expozicím, jež navazují na hlavní expozici v Muzeu ghetta. V levé části výstavního patra je umístěna rekonstrukce ubikace vězňů z doby ghetta, jež je ukázkou hromadného ubytování v typickém terezínském kasárenském objektu. V sousední místnosti byla zřízena expozice „Hudba v terezínském ghettu“, která přibližuje jak význam hudby pro život vězňů, tak i hlavní osobnosti hudebního dění v ghettu. V prostoru expozice se nalézá také studijní kout pro zájemce o hlubší poznání této problematiky. V následujících výstavních prostorách je umístěna expozice „Výtvarné umění v terezínském ghettu“. Jsou v ní vystavena jak díla nejznámějších osobností výtvarné tvorby v ghettu, tak i práce řady dalších méně známých autorů, které ve svém celku podávají nezastupitelné svědectví o životě, nadějích i úzkostech vězňů.

V pravé části výstavního patra byly instalovány expozice „Literární tvorba v terezínském ghettu“ a „Divadlo v terezínském ghettu“. Poslední jmenovaná expozice se nachází na konci chodby naproti rekonstruované ubikaci z doby ghetta, kde prohlídkový okruh expozicemi začíná. Také ona navozuje scénickými prostředky atmosféru života vězňů v podmínkách ghetta, do nějž se návštěvník na závěr výstavního okruhu jakoby znovu vrací.

Soubor stálých expozic doplňuje nejmladší z nich nazvaná „Pravda a lež“, která je věnována natáčení nacistických propagandistických filmů v terezínském ghettu. Je umístěna v prostoru prvního dvora objektu.

Stálé expozice:

  • Rekonstrukce vězeňské ubikace z doby ghetta
  • Hudba v terezínském ghettu
  • Výtvarné umění v terezínském ghettu
  • Literární tvorba v terezínském ghettu
  • Divadlo v terezínském ghettu
  • Pravda a lež. Filmování v terezínském ghettu

Obchod s možností nákupu brožur, knih, CD, DVD a suvenýrů.

Podrobnější informace k historii najdete v sekci "historický přehled".

 

Stálé expozice Kolumbárium, obřadní místnosti

Po zahájení provozu krematoria v areálu Židovského hřbitova bylo třeba nalézt prostory pro uložení ostatků tisíců obětí. Řešením se stalo zřízení Kolumbária ghetta v kasematech nedaleké lunety, jež byla součástí shromaždiště XXVII Hlavní pevnosti. Na regály v těchto prostorách byly ukládány nejprve dřevěné a záhy pak už jen papírové urny s popelem.

Přístupová cesta ke kolumbáriu začínala průchodem v hrdle reduitu ravelinu XVI, v době ghetta označeného jako blok A III, v němž se nacházely prostory knihovny ghetta pro lékaře s čítárnou a kancelář Kolumbária. Dále pokračovala tzv. suchým příkopem mezi reduitem a valem ravelinu XVI k průchodu, nad jehož bránou byl umístěn hebrejský letopočet „taf-šin-dalet“, tj. židovský rok 5704, podle křesťanského letopočtu období od září 1943 do září 1944. Průchod ústil do suchého příkopu před shromaždištěm XXVII.

V době tzv. zkrášlovací akce připravující ghetto na návštěvu zahraniční delegace byl v hrdle lunety shromaždiště XXVII postaven kamenný pylon s vázou v podobě džbánu na vrcholu. Po obou stranách pylonu se nacházely vstupy do krytých chodeb lunety, vedoucích ke Kolumbáriu umístěnému v jejích kasematech. Kovový pás na podstavci pylonu nesl hebrejský nápis „A setře panovník Hospodin slzu z všeliké tváře...“ (Kniha Izaiášova 25,8).

Prostor u pylonu byl nazván Vzpomínkové místo urnového háje. Denní rozkaz samosprávy ghetta z 20. 10. 1943 povoloval vězňům přístup k němu, nikoliv však do vlastního Kolumbária. Denní rozkaz z 13. 1. 1944 dobu přístupu vymezil na 9:30 až 11:00 denně mimo soboty.

V listopadu 1944 proběhlo v rámci odstraňování stop zločinů spáchaných nacisty vyklizení Kolumbária, které vězni museli provést během několika dní. Menší část uren (asi 3 tisíce) byla zakopána v blízkosti koncentračního tábora v Litoměřicích a větší (asi 22 tisíc) vysypána do řeky Ohře a prázdné urny poté spáleny.

Další informace k historii najdete v sekci "historický přehled".

Stálá expozice:

  • Ústřední márnice a pohřební obřady v ghettu

Stálé expozice Krematorium

Krematorium na Židovském hřbitově v Terezíně vybudovali vězni ghetta na rozkaz táborové komandantury SS a jeho provoz byl zahájen na přelomu září a října 1942. Centrální část objektu vyplňovaly čtyři pece vytápěné naftou, které dodala firma Ignis Hüttenbau z Teplic-Šanova. Přední část sloužila vykládání mrtvých z rakví. Na jedné straně sousedila s pitevnou a na druhé s přístavkem, v němž se nacházelo zázemí pro stráž tvořenou českými četníky, která zde zajišťovala stálou službu, a pro vězně pracující v krematoriu. Těch bylo v době nejvyšší úmrtnosti až osmnáct a střídali se v nepřetržitém provozu. V obdobích nižší úmrtnosti jejich počet klesal až na čtyři. Na chod krematoria většinou dohlížel obávaný příslušník táborové komandantury SS-Scharführer Heindl, ale kontrolu prováděli i táboroví velitelé.

Mrtvoly byly do pecí vsunovány bez rakví, pouze na spodním prknu, k němuž byly připevněny. Vrchní části rakví se tak mohly používat opakovaně. Některé mrtvoly byly před spálením pitvány, aby věznění lékaři mohli zjistit příčinu úmrtí, pokud nebyla zřejmá.

Obsluhy pecí se snažily vyhrnovat ostatky mrtvých jednotlivě a stejně tak je ukládat do uren. Zvlášť těžkým úkolem pak pro ně bylo vybírat z popela úlomky zlata ze zbytků zubních protéz a odevzdávat je příslušníkům komandantury SS.

O kremacích uskutečněných v jednotlivých dnech se vedly denní záznamy a každá urna s popelem byla popsána základními údaji o zpopelněném, které se opisovaly z lístku připevněného k noze zemřelého. Obsahovaly jméno s transportním číslem a příslušným číslem kremačním. Urny byly nejprve ukládány v prostoru zadní části krematoria a poté převáženy do Kolumbária, nacházejícího se v kasematech pevnostního valu naproti Obřadním místnostem a vchodu do Ústřední márnice ghetta. Tisíce uren tam byly uloženy v regálech a komandantura SS mezi vězni vytvářela dojem, že ostatky obětí budou po válce řádně pochovány.

V krematoriu však nebyly zpopelňovány pouze oběti z ghetta. Přiváženy sem byly rovněž mrtví vězni z nedaleké policejní věznice gestapa v Malé pevnosti. Na jejich spalování dohlíželi dozorci z této věznice a přísně dbali na to, aby vězni pracující v krematoriu tyto mrtvé ani nezahlédli. Krev prosakující z rakví a pytlů, do nichž byly mrtvoly uloženy, však dokazovala, že oběti zemřely násilnou smrtí.

V letech 1944 a 1945 sem byli přivážení i mrtví z koncentračního tábora v Litoměřicích, ve kterém v důsledku otřesných pracovních podmínek a epidemií nakažlivých nemocí byla rovněž vysoká úmrtnost. Až od počátku dubna 1945 byli mrtví z tohoto tábora spalováni ve vlastním krematoriu.

Evidence prováděná pracovníky krematoria podchytila na 30 000 obětí, zpopelněných v letech 1942 – 1945.

Další informace k historii najdete v sekci "historický přehled".

Stálá expozice:

  • Úmrtnost a pohřbívání v ghettu Terezín

Stálé expozice Modlitebna a mansarda

Modlitebna z doby ghetta

Mezi prostory, sloužícími v době existence terezínského ghetta k bohoslužbám, měla mimořádný význam židovská modlitebna umístěná v dnešní Dlouhé ulici č. 17, objevená až počátkem 90. let 20. stol. Svou výzdobou – odborně provedenými nástěnnými malbami a texty – je unikátní mezi všemi obdobnými prostorami, jež byly v bývalém ghettu jako modlitebny využívány.

Rekonstrukce "mansardy" vězňů terezínského ghetta

Nejtypičtějším ubytovacím prostorem v terezínském ghettu byly hromadné ubikace v bývalých kasárnách. Jednu z takových ubikací Památník Terezín rekonstruoval a zpřístupnil návštěvníkům v budově bývalých Magdeburských kasáren. Před několika lety Památník získal nový objekt v Dlouhé ulici č. 17 v Terezíně, kde se v jednom z typických městských dvorků nachází v bývalém hospodářském stavení modlitebna z doby ghetta s částečně zachovanými originálními kresbami a nápisy na stropu a zdech. Při průzkumu nepoužívané mansardy téhož stavení byly objeveny pozůstatky jednoho z tzv. kumbálků. Jednalo se o malé prostory na půdách obytných i hospodářských objektů v Terezíně, které byly přeměňovány na nouzové ubytování minimálních rozměrů, poskytující malému počtu vězněných alespoň trochu soukromí. V daném případě šlo nepochybně o příbytek řemeslníků, kteří byli v uvedeném objektu soustředěni a pracovali v nedalekých ústředních dílnách ghetta. Nouzový obytný prostor nad modlitebnou naštěstí nebyl později přestavován a tak bylo možno jej zrekonstruovat do podoby přibližně té, jakou měl v době ghetta. Návštěvníkům je tím umožněno získat představu o dalším možném způsobu ubytování v přelidněném ghettu.

Další informace k historii najdete v sekci "historický přehled".

Stálé expozice Stálá expozice ČR v Osvětimi

Posláním české expozice v Osvětimi je ukázat mechanismus deportací z bývalého Protektorátu Čechy a Morava do Osvětimi na pozadí tehdejší situace v zemi, především pak v kontextu okupační politiky nacistického Německa.

Vlastní historicko-dokumentární expozice je situována v 1. patře budovy, zatímco část přízemí byla upravena s využitím některých architektonicko-výtvarných prvků jako je plasticky ztvárněná čelní stěna a další jednotlivé plastiky. Tento prostor bude využíván pro pořádání vzpomínkových aktů. Jeho dominantním prvkem je seznam transportů, které vězně z českých zemí přivážely do Osvětimi. Seznam je umístěn na celé ploše stěny vpravo od vstupu do přízemní části expozice. Dalším výstavním prvkem je velká mapa na levé straně stěny u vstupu do přízemního prostoru, na níž jsou vyznačeny hlavní koncentrační a vyhlazovací tábory, do nichž byli deportováni vězni z českých zemí. Úvodní texty o expozici se nacházejí na protější stěně mezi okny. U schodiště je vytvořen pietní prostor pro kladení květin.

Úvodní část historicko-dokumentární expozice v prvním patře ve stručné zkratce připomíná skutečnost, že rozbití Československa bylo jedním za základních předpokladů pro realizaci Hitlerových plánů na ovládnutí Evropy Dále charakterizuje Protektorát Čechy a Morava, který měl navenek vyvolávat zdání autonomie, ve skutečnosti se však veškerá moc soustředila v rukou okupantů, kteří vytvořili vlastní systém politických, správních, soudních a policejních orgánů a institucí. Navazující část je věnována charakteristice represivního systému, budovaného od prvních dnů okupace. Jeho hlavní složku představovalo gestapo se sítí venkovských služeben a řídícími úřadovnami v Praze a Brně.

Další část zachycuje akty odporu proti okupaci a hlavní směry organizovaného odbojového hnutí, které se v případě demokratických organizací orientovalo na československou exilovou vládu v Londýně, zatímco komunisté se nadále podřizovali pokynům zahraničního vedení Komunistické strany Československa v Moskvě.

Hlavní vlny represivních opatření okupační moci, jejichž základní metodu představovalo masové zatýkání, jsou obsahem další části. Poté jsou přiblíženy deportace do koncentračních táborů jako jedna z hlavních metod potlačování odporu v protektorátu.

Další část expozice uvádí tábory, do nichž byli vězni z českých zemí deportováni a mezi něž se od poloviny roku 1941 zařadil i tábor v Osvětimi. Na dvou polokruhových plochách situovaných v prvé polovině tohoto výstavního prostoru, jsou představeny hlavní skupiny politických vězňů, deportovaných z českých zemí do Osvětimi. Většina z nich je charakterizována v úvodních textech a poté přiblížena medailony některých z vězňů, které obsahují jejich základní biografická data a důvody vedoucí k jejich zatčení. Dva samostatné výstavní panely byly vyhrazeny pro dokumentování cesty jednoho z vězňů – Vladimíra Zedníka – od jeho zatčení až po smrt v Osvětimi a vyřízení formalit týkajících se předání jeho osobních věcí pozůstalé manželce. Navazující část se pak zabývá úmrtností vězňů a způsoby komunikace táborového velení s pozůstalými, přesuny vězňů z Osvětimi do jiných koncentračních táborů a řídkými případy propouštění vězňů.

Značné místo je v expozici věnováno deportacím židovských vězňů z českých zemí do Osvětimi i tomu, co těmto deportacím předcházelo. Je to dáno především tím, že Židé tvořili zdaleka největší skupinu ze všech vězňů. První část věnovaná této problematice přibližuje přípravy a průběh „konečného řešení židovské otázky“ na území protektorátu. Zdůrazněna je úloha Reinharda Heydricha, který po nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora na podzim 1941 urychlil tempo příprav na „očištění“ protektorátu od Židů a rozhodl o zřízení ghetta – sběrného a průchozího tábora pro židovské vězně – v Terezíně. Celkem tři tématické celky expozice jsou věnovány deportacím z terezínského ghetta do Osvětimi od října 1942 do října 1944. Uvedené celky jsou doplněny medailóny některých židovských vězňů z českých zemí v Osvětimi.

Z terezínského ghetta bylo do Osvětimi deportováno také 4518 dětí ve věku do patnácti let, z nichž se konce války dožilo jen 245. U většiny z nich známe jenom jejich jména, data narození a smrti. Po některých však zůstaly jejich fotografie a také kresby, vesměs zachycující krásnou dobu života na svobodě a pohádek. Výběr z těchto fotografií a kreseb nejmladších obětí tvoří další, navazující část expozice.

Na dvou polokruhových plochách situovaných uprostřed druhé poloviny tohoto výstavního prostoru jsou umístěny dvě vzájemně se prolínající tématické části, přibližující každodenní život vězňů z českých zemí v Osvětimi. Jednu představuje výběr z unikátního souboru kreseb bývalého vězně terezínského ghetta Alfreda Kantora, který své zážitky z Osvětimi zachytil na jednoduchých kresbách mimořádné dokumentární hodnoty. Druhou tvoří výňatky ze vzpomínek vězňů z českých zemí.

Protože řada vězňů byla vybrána k pracovnímu nasazení a měla pomáhat nahradit nedostatek pracovních sil v německém válečném hospodářství, je další část expozice věnována této tématice.

Osvětim byla rovněž místem, kde byla vyvražděna většina původní romské populace českých zemí. Proto jsou následující části expozice věnovány perzekuci a genocidě Romů. První z nich se zabývá perzekucí Romů v českých zemích před zahájením deportací do Osvětimi. V následujícím výkladu jsou dokumentovány nejprve hlavní vlny deportací Romů do táborů Osvětim I a Osvětim II a poté osud Romů z českých zemí v tzv. cikánském táboře v Osvětimi II.

Součástí tohoto bloku tématických částí expozice jsou medailóny několika romských vězňů z Osvětimi.

Předposlední tématická část expozice je věnována útěkům, které byly projevem odporu vězňů a zároveň – s výjimkou nepočetných případů propuštění – jedinou možností jak se zachránit před neustálou hrozbou smrti.

Tématické celky věnované evakuačním transportům a pochodům smrti, které přivedly osvětimské vězně na území českých zemí, připomínají jejich nesmírné útrapy a smrt mnoha z nich v posledních dnech války. Velký snímek bojovníků pražského povstání proti okupantům v květnu 1945, nad jejichž hlavami je na transparentu napsáno i jméno Osvětimi, celou expozici symbolicky uzavírá.

Dominantní prvek nejen závěrečných tématických částí, ale i celé expozice představuje příčná stěna, jež je pokryta více než dvěma tisíci vězeňských fotografií osob, deportovaných do Osvětimi z českých zemí.

Scénář expozice připravil Památník Terezín, přičemž autorský kolektiv byl z poloviny tvořen bývalými osvětimskými vězni. Realizací expozice byl pověřen vítěz veřejné soutěže na její výtvarně prostorové řešení – pražský atelier Area Faber. Toto řešení, vyhýbající se násilné inscenaci a akcentující pietnost a nadčasovost, se setkalo s velmi dobrým přijetím nejen u oficiálních hostů během vernisáže, ale i odborníků z hostitelského muzea v Osvětimi a dalších zemí, jakož i většiny řadových návštěvníků.

Samotná vernisáž se v Osvětimi uskutečnila 8. května 2002 ve 13 hodin. Současně při ní byly otevřeny jak česká, tak slovenská expozice. Českou oficiální delegaci vedl předseda vlády Miloš Zeman, slovenskou místopředseda vlády Pál Csáky a delegaci hostitelské země státní tajemník Tadeusz Iwiński. Ve svých projevech všichni jmenovaní zdůraznili jak význam poučení z minulosti pro výchovu k demokracii v současnosti, tak nebezpečí, které je spojeno se současným vzedmutím vlny netolerance, násilí a nenávisti vůči cizincům v Evropě. Jménem bývalých osvětimských vězňů vystoupili Robert Bartek a Hilda Hrabovecká. Oba jmenovaní vyslovili přesvědčení, že nově otevírané výstavy pomohou důstojným způsobem uctít a uchovat památku obětí Osvětimi z českých zemí a ze Slovenska.

Stálé expozice Stálá expozice ČR v Ravensbrücku

V bývalém trestním bloku (Zellenbau) koncentračního tábora Ravensbrück můžeme shlédnout expozice řady evropských států. Po rozdělení Československa byly dosud společné výstavní prostory přiděleny České republice. Český stát pověřil Památník Terezín vytvořením nové expozice. Vzhledem k omezenému výstavnímu prostoru, který tvoří dvě spojené bývalé trestní cely, expozice jen ve zkratce pojednává o systému nacistické perzekuce v českých zemích a o českých vězeňkyních v koncentračním táboře Ravensbrück. Zabývá se nejenom jejich počty, ale i jejich osudy. Nedostatek výstavního prostoru je řešen dvěma alby, první obsahuje medailonky osmdesáti českých vězeňkyň a druhé zachycuje zničení obce Lidice nacisty a věnuje se osudu lidických žen, deportovaných do tohoto tábora.

Památník Terezín publikuje

Terezínské listy

Vědecká ročenka zaměřená na perzekuční
problematiku německé okupační moci v letech
1938-1945 v českých zemích, na dějiny
konečného řešení židovské otázky,
úlohu Terezína a osudy jeho vězňů.

Prohlédnout